Kde: Praha-Studio Ponte La Vita / Kamenice/ + 2 Reatreaty v přírodě

Pár slov od absolventek z předešlých ročníků EP

Duchovní a osobní růst: To, že škola propojuje duchovní růst s každodenním životem, by bylo pro mě klíčové. Možnost objevit svou vnitřní sílu, autenticky žít a vědomě propojovat každodenní činnosti s hlubokým duchovním smyslem. Mohla jsem se stát lepší verzí sebe sama, což mne vnitřně motivovalo.

Komunita žen: Myšlenka být součástí komunity žen, které procházejí podobným vývojem, hledají podporu a sdílejí své zkušenosti, mi poskytla pocit bezpečí a vzájemné podpory. Uvědomila jsem si, že nejsem na své cestě sama, ale že mám kolem sebe ženy, které se navzájem inspirují a podporují.

Vyváženost těla, mysli a ducha: Hledala jsem rovnováhu v životě, propojování tělesného zdraví, duševní pohody a duchovního růstu, a to se naplnilo vrchovatě. To je velký benefit pro ženy, které chtějí pečovat o své zdraví na všech úrovních.

Praktická aplikace: Škola EP nenabízí pouze teoretické znalosti, ale učí, jak aplikovat duchovní principy v každodenním životě. Jak v práci, v rodině nebo ve vztazích, to je pro mě praktická hodnota, kterou jsem hledala. Tato aplikace v běžném životě je zásadní, aby se vize mohla realizovat v praxi.

Možnost využití moderní technologie, jako je Healy: Tento aspekt by byl pro mě zajímavý, protože v dnešní době stále více věřím v sílu kombinace tradičních duchovních praktik a moderní technologie. Healy jako nástroj pro harmonizaci těla a mysli mi připadá velmi inovativní a pomohla mi při hlubší transformaci.

Jana: Tento to rok si Jana jasně uvědomila, jaký dar je možnost setkávat se v kruhu žen, které se snaží být otevřené a pravdivé, nebojí se sdílet své nejniternější pocity a dávají tak možnost Janě snažit se o to stejné. Jaký dar je moci se někomu svěřit bez obav z hodnocení, odsouzení, udílení rad a dostat pochopení a skutečný soucit a pomoc. Uvědomila si, jaká síla je ve vzájemném ženském sdílení a bytí, a toto se promítlo i do jejich "ženských" rodinných a přátelských vztahů - je tu najedou mnohem více spolupráce a méně soupeření, více radosti a pochopení, méně hodnocení a odsuzování.

Velmi zásadní je pro Janu bytí s přístupem, že vše je koncept. Zvědomování si konceptů, které Jana žije, přineslo na jedné straně úlevu, že něco je jen koncept a není třeba ho žít a na druhé straně jakousi bezradnost - pokud je právě toto koncept, jak to má tedy dělat jinak. Přišlo těžké období, kdy měla pocit, že opravdu neví co dělat, jak žít, byl tu strach, že neví, co bude. V tento okamžik, stejně jako v jiných okamžicích, jí byla poskytnuta ze strany Michaely Meery hluboká a skutečná podpora. Rozpoznávání konceptů Janě přineslo uvědomění si jejího neustálého rozlišování dvou stran mince - dobře x špatně, radost x smutek, líbí x nelíbí. Postupně si uvědomila, že je to jedno a totéž, že je jen jedna mince i když má dvě strany a navíc jsou zde obě strany současně. 

V běžném životě si najednou začala všímat, že tady není přítomen jen smutek, nebo bolest, ale současně ve stejný okamžik i radost a pocit štěstí - má pocit, že žije několik životů najednou ve stejný okamžik.Jana pokračuje i v dalším ročníku Výcviku pozorovatelky, protože vnitřně cítí, že to tak má být a nejsou tu žádné pochybnosti, a to i přesto, že je tu strach z toho, co tento další rok výcviku přinese. 

Je tu vděčnost za to, že je zde Michaela Meera, která dává Janě možnost právě teď a tady tímto výcvikem procházet. Jana děkuje Michaela za její otevřenost a pravdivost, hluboké pochopení a podporu a také za její laskavost a humor. Je mi ctí mít takovou průvodkyni.

Martina: Odcházím po tomto ročníku s živou větou, která zazněla večer v den našeho posledního setkání, Kdo tam vstupuje? Hodně silně s ní tato věta zarezonovala, několikrát se k ní vracela ještě celý následující den po setkání. Ráda by s ní byla v propojení i dál tak, aby na sebe viděla, aby viděla, z jaké roviny se v dané konkrétní situaci chová. V řadě situací na sebe vidí a vidí, kdo tam co dělá. Ale je řada jiných momentů, kdy ji to vtáhne a kdy je schopná odstupu, až poté co situace odezní. 

Celý rok byla intenzivně v kontaktu s větou "Nechť jsou dnes všechny úkony mého těla, mé myšlení, mluvení cestou a podnětem pro mé osvícení, abych pomohla i ostatním tohoto stavu dosáhnout. Větu si pravidelně opakovala a zapojila ji, a stále ji tam má včleněnou, do ranního cvičení, vstupuje s ní i do večerních meditací. Postupným pobýváním s větou se Martina hodně povolovala do slov, došlo k velkému změkčení, pokoře a zatímco na začátku tam byla snaha toho dosáhnout, postupně se vše uvolňovalo do upřímné modlitby s 1. částí věty a nedůležitostí a nelpění na uskutečnění té 2. 

Silné pro Martinu byla otázka vložená do sebedotazování "Co je smyslem mého života?" Otázku si pokládala venku při procházce u řeky a přišly odpovědi: odevzdat se, plynout, být. Při odpovědích Martina cítila silně v těle stav těchto slov, které si pak často připomínala i jiných činnostech. S postupujícím časem se ukázalo, že jsou to opravdu ty stavy, do kterých Martina má a potřebuje vstoupit. Během kontaktu se zařízením Healy, které se společně s celým kruhem žen rozhodly zakoupit, se daly do pohybu události, na jejichž konci se nachází Martina právě teď, ve stavu odevzdání, plynutí, bytí. 

Po 3 letech se rozhodla opustit místo, kde pracovala, a poprvé v životě, opustila vědomě pracoviště. Vždycky předtím se jednalo o odchod z důvodu odchodu na mateřskou dovolenou. Tentokráte to bylo jinak. Kontakt s Healy vedl u Martiny k viróze spojené s horečkou, kterou do té doby její tělo již dlouhou dobu nevyprodukovalo, a po jejímž skončení došlo k jakémusi vnitřnímu přesmyku, kdy si Martina poprvé upřímně sama sobě přiznala, že bytí ve škole, kde pracovala, není už více možné. Přesto trvalo ještě nějaký čas než přišla síla ke konání a dovedení rozhodnutí do cíle. 

Pro Martinu to byla velká lekce, jak být v pravdě sama k sobě, jak být v pravdě i k ostatním. I přestože děti milovala a do teď jsou vepsané v jejím srdci, bylo nutné ten krok opuštění udělat. Poprvé pochopila, větu, že "když nastane čas, tak ono samo tě to vyhodí, vysune". Vždycky této větě rozuměla v mysli, ale teď se tak dělo. A i přestože neměla kam jinam jít, kam jinam nastoupit, kde se "skrýt", tak školu opustila. Vlastní sdělováni dětem a rodinám pro ni bylo cestou bytí v pravdě, v autentických emocích, svých i těch na druhé straně, upřímnosti, proč se to tak děje a hlubokou vděčností za to, že se to tak děje. Přesto pro ni den vlastního odchodu nebyl snadný. 

V té době byla kontaktu s tématem dávání a přijímání, a přijetí takové množství lásky a darů bylo pro ni moc. Při kontaktu s dáváním a přijímáním si Martina uvědomila, že je pro ni snazší dávat než přijímat. Uvědomila, jak nerovnoměrně má dávání a přijímání nastaveno. Za poslední roky, kdy se intenzivně věnovala třem dětem a následné nemoci svého muže se cítila "vydávaná". Přišlo uvědomění, že teď je čas se zastavit a začít dávat sobě. Dát sebe na první místo nebylo a není pro Martinu snadné. 

Během roku přišla nabídka odjet na cca 2,5 týdne do Peru a Martina cítila velmi silné volání tam jet. Nedokázala to vysvětlit slovy, ale uvnitř věděla, že jet musí, že musí jet teď, že nemá čekat. Byl to pro ni velmi silný proces, který otevřel téma "zasloužím si to?", "mohu si to dovolit?". Zároveň pro ni bylo velkým tématem sdělení o cestě svému partnerovi. Viděla u sebe obavy ze sdělení, obavy z toho to nejen říct, ale celé si to ustát. V té době zároveň byla v kontaktu s knihou Christina, podle které pracovala na rozpouštění starých vzorců, otisků a rodových zátěží a právě mužská nadvláda se ukázala jako jedno ze silných témat, se kterým se propojovala v rámci smazání několikrát a vždy měla silnou tělesnou reakci. 

Odjet na cestu si prosadila, ustála, i když reakce partnera byly emočně intenzivní, zraňující. Viděla, z jaké roviny se chová a najednou si uvědomila, že hluboká láska, která je spojuje, nemusí vše ustát. Potřeba odjet byla natolik silná, že odjela a odevzdala to, jak vše dopadne. Vztahem to hodně zatřáslo, zasáhlo to hlubokou blízkost, která se doteď navrací. Velmi intenzivním okamžikem byla konstelace na téma " Co mi brání vidět sebe samu?", kde se žena propojovala zpět se svoji silou. Martina v této konstelaci ztvárňovala partnera a bylo jí umožněno vidět celý obraz jejich situace. Bod, kdy se partner snaží partnerku podporovat, trochu ji tlačí, aby pak, když se ona propojí se svoji silou, on je totálně naštvaný, aby pak na konci s velkou láskou a radostí hleděl na to, jak se jeho partnerka propojená se svoji silou. Pro Martinu to bylo najednou natolik zřejmé, jako když se orel nadnese a vidí vše z výšky. Cítila velkou úctu a vděčnost. 

Zároveň se jí a mužovi podařilo strávit po delší době čas společně sami, kde měli možnost se vidět a slyšet, a kde vznikl moment přiblížení se k sobě stejně jako upřímné sdílení situace z cesty do Peru. Martina se nebála otevřeně promluvit o tom, jak se bála věci sdělit, jaké to pro ni bylo a došlo k velkému povolení stejně jako uvědomění ,že je možné to říct. S Martinou velmi silně rezonoval rozhovor se svojí sedmiletou verzí, u které viděla obrovskou touhu se radovat, tančit, zpívat, skotačit. 

Vybavily se jí vzpomínky, kdy to nebylo ale tak možné, kdy byla řízena rodiči, kteří regulovali její hlasitost, její projev, její touhy, přání a představy a Martina tak začala postupně vyplňovat představy rodičů a ne svoje. To, co si Martina hluboce nese, to, co řekla jako ta velká té malé je to, že nemusí plnit ničí představy, že si může dělat to, co chce, že může...A s tím teď Martina je. Odchod ze školy otevřel nové dveře, za kterými Martina neví, co je. 

Často se jí vybavuje tarotová karta Blázen, kde postava vstupující do inkarnace, stojí na skále, s jednou nohou na zemi, s druhou ve vzduchu. Odevzdává se. Obrovské puštění kontroly, která ji jako téma dlouho provázela a občas se někde v jemnějších podobách ukáže, puštění jistot, což je někdy spojeno s existenčními obavami, které ji někdy postihnou, ale přesto uvnitř ví, že to je ta cesta, povolit a dovolit si.Martina cítí obrovskou vděčnost za cestu, která není cestou:-), za kruh, který se v rámci výcviku vytvořil, za prostor, kde kdokoli mohl přijít s čímkoli, ať to bylo sebe víc nepříjemné. Cítí obrovskou lásku k ženám a děkuje za propojení, které se vytvořilo.

Hanka: Jaký byl pro Hanku právě končící ročník ročník Esence pozorovatelky?

Když se podívá do svých poznámek úplně na začátek, je tam otázka – Jaký je můj základní postoj? A Hanka druhý den po posledním setkání uviděla, že je to postoj PŘEŽITÍ. Že celý život přežívá, ne žije. Během celého ročníku začala slova, která byla mnohokrát a opakovaně na jednotlivých setkání v minulých letech řečena, dostávat teprve obsah. Teprve bylo uviděno, co opravdu znamenají. Bylo to prožito. Hanka uviděla, jak moc se ztotožňuje se svým tělem, se svými rolemi, se svým jménem, se svými věcmi. Mnohokrát se jí otevřelo téma pýchy. Uviděla, jak moc se nevidí a jak moc zachraňuje druhé. Také uviděla, jak moc a kde všude u ní jede program oběti. A určitě to ještě neobjevila všude a ve všech jejich polohách. 

Také ale poprvé sou-cítila s druhými. A zažila si také stav bytí. Uviděla, že v druhých opravdu vidíme sebe a pocítila k nim lásku, ne odsuzování. V chaotických obdobích mysli a ega ztrácela víru a pomáhala jí mantra: Sekám dřevo a nosím vodu. Také Hanka uviděla, jak velká očekávání a tlak vytváří na sebe i ostatní a jak přijímá a snaží se plnit očekávání těch nejbližších, především táty a manžela. Uviděla, jak moc není schopna pro-pustit tátu, jak je na něm jako na autoritě závislá. Hanka také uviděla, jak moc jí hýbají emoce - vzdor, vztek, agrese a jak moc ji řídí konstrukty myslí, rodové vzorce a otisky, jak je pro ni těžké se z jejich vlivu vymanit. Také Hanka vidí, jak moc žije svůj život na dluh. A když si zpětně nyní u psaní pročítá všechny její poznámky, jak se celý rok točí ve stejných tématech, jestli už není na čase je o/pro-pustit?!

Andrea: Pro mě šlo už o 7. ročník. K tomu, abych pokračovala na své cestě tímto způsobem, mě motivuje propojení s ostatními ženami v kruhu – jejich podpora a spojení s celým kruhem je pro mě téměř hmatatelné. Vždy, když přijdu na setkání, veškeré uvědomování a "aha" momenty probíhají díky kruhu mnohem intenzivněji a rychleji než by tomu bylo "o samotě" ( i když nikdo není nikdy sám).Moc si vážím toho, že vytváříš prostor, ve kterém můžeme spolubýt a navzájem si pomáhat na naší poznávací cestě za pravdou.

Hodně jsme pracovaly s tím, že veškeré naše myšlenky, pocity jsou součástí vzorců, programů, za které se často schováváme. Uvědomění si toho, že vlastně všechny myšlenky, pocity jsou takovým programem, mě vede k určité prázdnotě a nejistotě -co tedy bez programů ze mě zbude? Obzvlášť nerada se vzdávám "pozitivních" emocí, protože, co pak z toho života budu mít? Občas už se I povedlo zahlédnout ten klid za emocemi a myšlenkami, ale k trvalejšímu stavu klidu povede ještě další cesta.

Dalším krokem v tomto rozpoznávání bytí pro mě bylo, že není nutné se o snažit o nějakou změnu sebe sama, něčeho dosahovat, někam se vyvíjet, protože vše už dokonalé je – je pouze potřeba si to uvědomit. Není tedy ani třeba se s někým dalšímu jakkoli porovnávat, závidět nebo se povyšovat, že ještě nejsem tak daleko nebo se naopak cítit dál na duchovní cestě než někdo jiný, protože dokonalí už všichni jsme -jen to třeba ještě úplně nevidíme. Toto uvědomování mě vede k většímu soucitu s okolím I se sebou samou.

Děkuju všem bytostem i sobě za to, že jsem tento rok mohla být součástí tohoto kruhu a těším se na další kroky k rozpoznávání pravdy.

Michaela: Cítím vděčnost za další rok, za možnost být součástí tohoto kruhu, kde je vždy možné zcela otevřeně a s velikou důvěrou sdílet, co je třeba. Být v pravdě a v souladu s ní i konat. Pomáhat si, inspirovat se. Vědomí podpory bylo v kruhu vždy přítomno a také se jí dostávalo fyzicky různými způsoby, cestami a za to velice děkuji! Cením si praktických nástrojů a jejich implementace a trénování/uchopitelnosti v každodennosti. 

Bytí v pozorovatelce, sebedotazování, konstelace, meditace, sdílení, nahlížení na koncepty mysli… a vděčnost i za zkušenosti s podpůrným přístrojem Healy, možnost si ho i vyzkoušet ve skupině i individuálně 🙏

Při této rekapitulaci jsem narazila na zápisky ze začátku ročníku – "jaký je můj základní životní postoj" a je až úsměvné, co vše se dělo i mimo kruh v běžném životě, kde všude se TO vlastně projevilo a odrazilo. A jak se i "radost a hravost mít a žít, odvahu a lehkost mít, jít – nestát na místě, dělat kroky, tvořit beze strachu…" hojně ukázalo i při našem závěrečném setkání v podobě "práce" s naší sedmi letou holčičkou, celým rituálem, atd. Vděčnost a díky také za znovu připomenutí tématu konců, ukončování. I formou zastavit se a rekapitulovat. 

Poslední půl rok bylo a je téma křehkosti, smrtelnosti, konců i začátků v mém okolí opět hodně přítomné a pomohlo mi více se napojit na zdroj naší síly v rodu a uvědomit si, v jakém stavu to tam je… a podle toho začít konat a dělat kroky i krůčky. Hodně nápomocné byly i techniky od Christiny ­(rozpouštění). Díky extrémnějším situacím v rodině týkajících se zdraví, na hranici života a smrti, došlo/dochází nejen u mě k probuzení, prohloubení větší vnímavosti, citlivosti a soucitu, potřeby opustit nefunkční, očisty na mnoha úrovních. Přišlo mi silné uvědomění, jak moc jsme jako lidé obecně netrpěliví, atd. a obrovské připomenutí důvěry v božství/zdroj, vyšší vedení, modlitby a přijetí toho, co se "děje" a propouštění očekávání, atd.

Před létem se častěji začalo objevovat téma odevzdávání zásluh a rozjelo se uskutečňování v praxi. Přínosem pro mě je i téma posledních konstelací "Co mi brání vidět sebe". A to, jak se na nějaké úrovní následující měsíc promítalo a dále promítá v realitě... co je viděno. 

S velkou vděčností, láskou všemu a všem děkuji, děkuji, děkuji 🙏

Iva: Cesta advaity, na které jsem již několik let, se stala neodmyslitelnou součástí mého žití, mého každodenního života. Za to být součástí ženského kruhu, kde se cítím přijatá, mohu bezpečně vyjadřovat své pocity a momentální prožívání, jsem ze srdce vděčná, a uvědomuji si, že je to velké požehnání. Za poslední rok se mi proměnil pohled na sebe sama, lépe se vnímám, hlouběji důvěřuji intuici i božství, bez pravidelného praktikování by se to jen tak nestalo. 

Martina Ch.: Děkuji za společně strávený rok v Esenci pozorovatelky s ostatními ženami.
Byl to pro Martinu rok plný zvratů a překvapení. Přála si otevřít se opět jiskře tvořivosti - v hudební a knižní sféře.  Když nastoupila, neměla Martina vůbec ponětí o Atmavičaře, znala mindfulness, dechová cvičení, jógu. Znala Tomášovi, Fráňu Drtikola. Ale jak se dostat za mysl - o tom neměla páru.
První měsíce byly pro Martinu hodně nové. Dalo by se říct, že to byl boj. Cítila se ve skupině jako vetřelec. Ale postupně se uvolňovala ve skupině, která ji velmi vřele přijala. Jakékoliv sdílení žen bylo pro Martinu též velmi nápomocné. I když s tím neměla osobní zkušenosti, bylo jí jasné, že se s tím samým možná někdy potká také. Za to byla velmi vděčná, i Míše za zpětnou vazbu a sdílení, které vždy trefilo hřebíček na hlavičku a nenechalo nikoho usnout na vavřínech. Nebo za energetickou podporu, když bylo tělo vyčerpané, mysl stahovala člověka ke dnu. 

Největší proměnu vnímá Martina v blízkých vztazích. Dřív Martina žila v nastavení, že druzí můžou dělat co chtějí a ona si to vždy nějak zpracuje, nějak to ustojí a není třeba se vymezovat. První proměna tudíž byla prozření, jak je toto nastavení krátkozraké a dlouhodobě neudržitelné. Povolila se stavidla a Martina začala víc ctít sebe, své potřeby a sdílet je světu ven. Druhé prozření přišlo nejdřív jako facka, ale i to se posléze velmi laskavě usadilo.
"I to jsem já."
Neboli vidět sebe v druhých. Různými způsoby se tato věta začala propisovat do vztahů a Martina mohla pozorovat, že když opustí od rozdělování "oni" versus "já", máme všichni podobné zkušenosti a karmicky se točíme v příbězích společně. I po různých emocionálních vlnách (někdy to byly výbuchy) se byla schopná rychleji a rychleji vracet do módu "my jsme jedno."
Několik vztahů s blízkými se proměnilo a nastalo vzájemné pochopení a úcta. Wow. Nečekané, neuvěřitelné. 

Jednou z prvních proměn, které si Martina všimla na podzim, byl odstup, který vnímala, když její muž měl propady v rámci bipolární poruchy. Dříve Martina propadla s ním do beznaděje a snažila se udělat vše pro to, aby se opět cítil líp. Spadla do jámy s ním. Tentokrát vše pozorovala z povzdálí, nebyla zlá, respektovala jeho prožitky, ale pro sebe věděla, že se musí o to víc opečovat, aby tuto etapu vždy zvládla. Pro sebe, pro celou rodinu. To byl nový stav, kdy si všimla nárůstu síly "pozorovatelky." 

Martiny ego těžko snášelo kritiku a feedback při společných skupinových sdíleních a i to se proměnilo, rezistence se zjemnila. Postupem času Martina byla schopná pozorovat víc a víc narůstající vztek a nechat jej vychladnout a vrátit se do stavu rovnováhy. A nebo se vztek ani neobjevil a Martina zažívala vděčnost, že zpráva je tu pro ni a pro její dobro. 

Často zmiňovaná ranní mantra jí ladila postupně na větší úroveň altruismu, kdy je tu pro svět, pro skupinu, pro ostatní, ale zná své místo a je schopná jasně vidět, kdy je třeba podpora a akt vůči druhým a kdy Martina jasně musí zakročit ve prospěch sebe. Začala se projevovat do předtím neznámá jasnost a něco jako lví síla. 

Na poli tvorby a kreativity Martina zažila posun v důvěru ve vlastní proces. Ať už tvoří zvukové lázně, nebo píše knihu, děje se to. Martina jen pozoruje a je v údivu z toho, co je skrz ní tvořeno. Je to nový stav, kdy méně a méně o procesu tvorby přemýšlí a víc se nechá unášet.
Martina se v průběhu setkávání stěhovala do nového místa a setkává se s lidmi z úplně jiných skupin, způsobů smýšlení, komunikace, než je zvyklá. Při setkávání je více než kdy dřív (překvapivě) ve stavu pozorovatele spíš než hodnotitele. Nachází svůj domov v novém místě a zapouští kořeny, novými, neznámými cestami. Pozoruje zázraky života a jedním z největších zázraků pro ní byl Healy, který měla k dispozici měsíc doma a mohla tak podpořit právě zabydlování v novém domově a energie, které doma s rodinou pociťuje. Energetický zvrat rodiny za ten měsíc byl neuvěřitelný. Bála se, co to udělá, když Healy vrátí, jestli se rodina vrátí do stejné energetické úrovně, ale bylo to spíš jako podpora, posila a dál mohla tvořit rodina s tím, čemu se otevřela. 

Dnes pro ní tvořivost není jen o zvukových lázních, nebo o psaní knihy. Je to o tom, jak tvoří každý den, jak vaří rodině jídlo, jak pečuje o květiny, jak uklízí domov, jaké čte knihy, co maluje, jak píše články, příspěvky na sociální sítě, prostě je to každodenní dění, každá obyčejná chvíle. Zůstává v mysli nadále: "nosit vodu, sekat dříví" a to si vždy připomíná, když má očekávání, že by měl život být o něčem víc a každá chvíle by měla být spektakulární. 

Všímá si, co navyšuje vibrace a dává tomu v životě víc prostoru. Od žen z kruhu získala velkou inspiraci, ale i od hostů, kteří se účastnili setkávání. Například společný zpěv a mantra byla pro Martinu připomínkou, že mantry jsou jednou z velkých podpor, které v životě má.
V oblasti soužití s dětmi pozoruje stagnaci, ať už je to s vlastními dětmi nebo ve škole. Soužití přináší různé emoce, smutek, vztek, frustraci, beznaděj. Jakoby byl čas tyto emoce volně prožít. Ale nejde o vzájemné napojení, úctu a respekt. Tak to tedˇ Martina nevnímá. Vzhledem k tomu, že se Martina blíží do období, kdy jí děti méně potřebují, přistihuje se ve stavech úlevy, ale také obrovských strachů z kroku do neznáma. A postupně rovnou 3x - jelikož mají s mužem 3 děti.
A nechává se dál překvapit, co život přinese... či odnese.
S vděčností 

Martina S.: Celý výcvik byl pro mě hodně nový, takže nové bylo kromě prodýchávání a harmonizace jednotlivých čaker vlastně vše :-) Výrazný pro mě byl pohled Za, stav, kdy vidím na situaci a na sebe a vnímám vše jako příběh, kterého jsem a nejsem součástí a technika sebedotazování, kdy se lze dostat postupně do hlubších vrstev. Na jaře jsem začala vnímat své tělo mnohem propustnější a začala jsem jíst opravdu tak, jak jsem potřebovala. Hodně silná pro mě byla celá druhá polovina výcviku, kdy v souvislosti s naší rodinnou situací se ukazovalo lecos: Vazba na tělo, kdy jsem si uvědomila, proč mám tak silnou vazbu na  tělo mého muže a jak je vše provázané s nepevností mého táty, o kterého jsem se nikdy neměla šanci opřít, resp. nepevnosti mě samotné. 

Jana: Jana tento rok začala vnímat pravidelnou praxi jako přirozenou součást života. Již to pro ni není úkol typu mělo by se, někdo řekl, musíš. Praxe již není jen pravidelná pranajáma a "plnění" úkolů, ale přichází sama během dne - vnitřní úsměv, jsem tím, otázky kdo ... a další. Jana si díky několika prožitkům uvědomila, že skutečně může svou mysl ovládat, že jí může říci stop, že jí nemusí naslouchat, poslouchat jí, natož jí věřit. Jana si mnohem více uvědomuje své myšlenky, a to co ji teď zajímá je, odkud se berou. 

Když si procházím své poznámky za celý rok, žasnu nad tím, co vše z toho, co bylo napsáno před rokem, se událo a jak se k tomu znovu vracím. Očištovani vodou v roce tygra jsem zažila velmi silně a silně zažívám jít na dřeň. Děkuji za tuto cestu, i když se na ni občas ztratím, i když je pro mě často těžká. Děkuji ti Míšo za tvé porvázení.

Ivana: Pravidelnou meditací a praktikováním čtyř nezměrných kvalit objevuji a uvědomuji si, co vlastně jsem a co nejsem. Proměnil se mi pohled na sebe sama, dovolila jsem si být k sobě laskavá, soucitná, odpouštějící, a toto se přeneslo i do konání vůči mým blízkým i okolí. Bez muset a úsilí se cítím svobodnější ve svém konání, otevřela se mi důvěra v sebe sama, život, Vesmír. Docvaklo mi, že vše co se děje v mém životě je jen o mě a mém postoji ke všemu, co přichází - zda se nechám vtáhnout do situace a emocí nebo budu v nadhledu, v pozorovatelce, zda uvěřím neodbytným myšlenkám či své intuici. 

Zklidnit mysl a nastolit si vnitřní klid a ticho, být tím klidem, to mi dává sílu a radost. Zlepšil se můj přístup ke strachům a obavám, učím se, jak s nimi pracovat. Překvapilo mě, jak velkou mám odvahu a ochotu vědět, znát co zatím vším je. Každodenní trénink přijímání toho, co přichází, nebýt v odporu, být s tím, mi pomáhá přirozeně plynout životem.

Andrea : Letošní ročník Esence pozorovatelky byl pro Andrejku opět jiný než ty předchozí. Letos cítila, že jí probíraná témata dávají opět větší smysl a další střípky informací zapadají do již rozpracovaného obrázku. Cítila se zase o něco bezpečněji v kruhu ostatních žen a opět o něco lépe se jí dařilo jednak naslouchat , jednak vyjadřovat, co zrovna chtělo být vysloveno. Letos Andrejka cítila mnohem větší elán do praktikování jednotlivých témat a do "plnění domácích úkolů", možná i proto, že cítila, jaký dopad mají na její život - Andrejka letos zažívá delší okamžiky ticha mysli a i díky tomu cítí mnohem větší klid v každodenním životě. Opět o kousek lépe vidí na svou mysl, programy, které jsou v ní zabydlené, emoce i tělo. Pozoruje, že zase o kousek víc přebírá zodpovědnost za svůj život namísto role oběti a zároveň na sobě tolik nenechává ulpívat zodpovědnost za životy ostatních. Děkuje moc všem bytostem v kruhu, že s nimi mohla spolu-být.

Dana: Pro mne byla největší změna samotný postoj pozorovatelky. Najednou jsem začala více vnímat samotný život, svoji rodinu, sebe..I barvy nebe se mi teď zdají sytější. To pro mne byla velká změna a občas jsem měla co dělat, abych některé věci ustála. Obzvlášť situaci u nás doma, která nebyla jednoduchá. Při výcviku jsem v sobě objevila pocity, vazby, připoutanosti o kterých jsem dříve neměla tušení. Postupy, které jsi nás učila, mi pomáhají v každodenním životě. Nerada bych zde vypisovala obsáhlé romány, ani to moc neumím..:-)

Ivana: "Za poslední rok výcviku jsem si uvědomila, jak je osvobozující, být k sobě pravdivá a opravdová. Praktikování není snadné, je i bolestivé, objevuje se strach, odpor a další naučené a zažité programy, které mi v tom brání. S odvahou, laskavým srdcem, pokorou a soucitem je objevuji a přijímám. Meditace, sdílení s ostatními v kruhu, i jejich podpora mi v tom pomáhají. Jsem láskou, bez podmínek, bez srovnání a porovnání, s tímto uvědoměním jen jsem a plynu životem každý den.

Nikdy bych nevěřila, jak může být ubíjející mysl plná myšlenek, které "kecají" do vše, co v životě dělám. Být v pozorovatelce, pozorovat mysl, tělo, emoce i programy mě udržuje být ve svém středu, v klidu a rovnováze. Uvědomila jsem si svoji velkou vnitřní sílu a chuť a ochotu vědět, znát co zatím vším je. Praxi "být v pozorovatelce" vykonávám stále, díky pravidelnému trénování se nenechávám (tak často) vtáhnout do cizích problémů či situací, neřeším je silou, všímám si, co daná situace zrcadlí mě nebo mi ukazuje, co si mám poléčit. Díky tomu jsem ve větším nadhledu, že vše okolo mě je jen film, jsem láska. Znovuobjevuji radost a plynutí životem. Děkuji za možnost být ve výcviku."

Michaela: "Jsem vděčná na možnost se potkávat v tomto kruhu, kdy se každá snažíme sama za sebe a společně díky sdílení a praxi jít a hledat samotnou podstatu, podstatu sami sebe, svého fungování, svých kulis, strachů, nevědomosti a uvědomovat si neustále jak moc nás to ovlivňuje v každodenním životě.

Díky předposlední meditaci vipassana jsem si mohla skrz fyzické tělo v bezpečném prostoru prožít stav, který se těžko popisuje. Ztrátu kontroly nad jeho procesy, pohyby a prožitky, odevzdání se síle a intenzitě, tomu co se samovolně děje. Totální rozvibrování, pročištění a uvolnění energie a být pozorovatelem tohoto dění. Výsledkem je stav rozproudění energie a živosti, větší radosti, uvolněnosti a citlivosti projevující se v každém okamžiku.

Cítím velkou vděčnost a lásku, že jsem součástí a uvědomuji si větší laskavost sama k sobě a že mohu žít a prožívat vše více přirozeným a blízkým způsobem… a snažit se uvědomovat si, že nemusím být obětí a součástí ničeho, co nechci zažívat. Svou radost a živost jsem mnohde potlačila a nedávala přirozeně najevo.

Výcvik a život sám mi umožňují hlouběji nahlížet na nezodpovězené otázky, které vylézají na povrch. Patří mezi ně to být pravdivá sama k sobě na všech možných úrovních a zbavovat se strachu být sama sebou i před okolím. Učit se a více jednat od srdce, rozhodovat se s jeho pomocí a nepřehlížet/nepotlačovat tyto impulzy. Uvědomovat si, kde si sama sobě bráním v tom, co v životě chci zažívat a prožívat. Žít pravdivě v lásce, ve svém ženském těle a rozvíjet svou odvahu nejlépe každý den. Vidím na svůj strach být naplno sama sebou, být si vědomá své sebehodnoty, rozhodovat se s ohledem na své potřeby… zkusit dělat neustálé krůčky v souladu se svým srdcem, s laskavostí a důvěrou…Všimla jsem si a vidím, jak moc naučeným zvykem je neustálé omlouvání se za něco… jak je to zautomatizovaná reakce.

Výcvik mi při poslední meditaci dal pocítit velkou zodpovědnost za to, čeho jsem součástí v rámci sebe sama i kruhu, místa které na mě "vyšlo" při dosednutí na židli a pocítit tak velký respekt, že jsem zrovna zde a že to s sebou nese i umění sebrat odvahu ukázat a uvědomit si vnitřní sílu, kterou vyzařuji do vnějšího světa, vyrovnání, držení… Uvědomění si a následné přijmutí toho, co je v danou chvíli, ikdyž jsem se v tom nejdříve necítila ve své kůži…, když mysli došlo, kde sedí…Děkuji za vše a všem, za možnost jít touto cestou, za vedení a inspiraci. Za opravdovost."

Andrea: "Co se týče praktikování, každý večer se o to snažím, bohužel většinou usnu, protože jsem hodně unavená, takže to dotáhnu tak ke 3.-4. čakře a už spím. Na druhou stranu mi praxe pomáhá vyčistit hlavu, takže se mi usíná opravdu dobře. Naše společná setkávání mi přinesla asi více klidu do emocionálně vypjatějších situací, když například naše miminko pláče, zůstávám velmi v klidu a můžu tak situaci mnohem lépe řešit. Připadám si I více v klidu, co se týče otázek života a smrti. Věci nechávám více plynout, méně lpím na plánech. Kolem a kolem, cítím větší klid. Moc děkuju a když budu stíhat, ráda přijdu na některé ze setkání I letos."