Rozhovor s Lucií S. Groverovou "Ženská přirozenost je také Umění naslouchat"

Když jsem se poprvé setkala s touto ženou, dýchl na mne klid její přirozené vnímavosti s uměním naslouchat. Je to vzácná komodita v této době, mnoho z nás se jí znovu učí...a ve mne se začali rojit otázky. Tolik zkušeností v roli matky, zároveň úspěšně tvořící ženy, přitom všem zůstat sama sebou a vyzařovat ten krásný ženský klid...ráda bych vám představila Lucii S. Groverovou, autorku knih Aby porod nebolel a Aby život nebolel. Maminka 5 dětí a průvodkyně žen na jejich cestě k mateřstí a porodu.

Mnoho žen na Západě je v mnoha rolích...matky, partnerky, podnikatelky, některé i učitelky, šamanky, a to vše spojené s výchovou dětí. Ten klid a vnímavost, která z tebe vyzařuje je tvou přirozeností, nebo jsi se k tomu propracovala životem, zkušenostmi...? Odkud na vše čerpáš energii? Máš nějaký ispirující návod, jak na to?
Energii nečerpám. Energií prostě jsem:-) Vím naprosto přesně, v jakých vibracích je mi dobře, přirozeně plynu s Vesmírným proudem,
a kdy naopak ve svém osobním proudění a vyzařování ubírám, protože právě nerezonuji s nějakými vnějšími okonostmi.
Ten můj manuál k životu spočívá jednoduše řečeno v neustálém vylaďování vnitřního a vnějšího světa.
V momentě disharmonie se energie buď zbytečně kumuluje, nebo uniká. Hlídám si prostřednictvím svých pocitů situace, které chci prožívat a které nechci.
Není to o tom, že když něco nechci prožívat, tak z toho uteču. Spíš si s tou kterou situací hraji a hledám možné úhly pohledu...přístupu a neuhnu z toho, dokud se v tom necítím dobře a zároveň i ladím s okolím. Tenhle způsob života mne odvedl od mnoha lidí, míst i situací, které by můj rozum vyhodnotil jako pro mne vhodné či dokonce důležité a naopak přivedl do oblastí a úrovní života, které nejsou většinové a už vůbec jsem v nich nebyla vychována.
Také mám své osobní aktivátory, které mi čas od času pomáhají se do svých vibrací vracet, když se nechám rozhodit, což se mi stále ještě děje.
Mohla bych jich vyjmenovat více, ale v tomto období života to jsou především mé děti, které jsou mi stále nablízku, a tím to mám vlastně jedno-duché.
Nečerpám energii z nich, ale vnímám – cítím, když nerezonujeme a vím, že jimi to rozhodně není:-)
Ony mají absolutně neporušenou harmonii, kterou jednak šíří a za druhé je možné se na ni ladit.
Klid a vnímavost je moje vědomí-sebe v kontextu celého Vesmíru. Vnímavá jsem byla vždycky, klid přišel ve chvíli, kdy jsem začala být spokojená v životě.
Spokojenost (pokoj – uspokojení-naplnění svých potřeb) přišla, když jsem si vzala za svůj život zodpovědnost a vědomě se začala řídit svými pocity namísto vnější direkce.
Můžeš nám prozradit svůj osobní příběh?
Mohu se pokusit o nějaké vhledy do mého příběhu, protože se stále nějakým způsobem tvoří a já jsem zároveň jeho režisérka, herečka i stále fascinovaná divačka:-)
Pocházím z takového nějakého už delší dobu rozbitého rodinného systému. Moji rodiče se seznámili na inzerát a rozvedli se, když mi byly dva roky.
Táta byl počat na základě tzv. sňatku z rozumu, kdy se babičiny rodiče domluvili s rodiči dědy o spojení pozemků. Nebyla tam láska, a to početí bylo svým způsobem znásilnění.Moje babička byla vždy hrdá na to, že byla první ve vesnici, která se v padesátých letech rozvedla.Tenkrát to nebylo takovou samozřejmostí jako dnes, a i její důvody tehdy byly jiné.Z toho manželství bylo třináct potratů a dva synové. Jeden zemřel v padesáti na rakovinu a druhý...můj táta. Velmi citlivý člověk, který měl rád přírodu...Byl hodně zručný a v domě který postavil a kde jsem byla počata, byly stěny popsány různými citáty. Třeba Werichovým:"Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl..."
Když mi bylo třináct, ptal se mne co chci v životě dělat a já odpověděla, že chci psát.
Svoji první knížku s názvem Popletené pohádky jsem napsala v šesti letech:-) Přinesl mi na druhý den stohy knih: Remarquea, Hemingwae, Solženicyna, Waltariho...S tátou jsem chodila hodně do lesa. Vůbec nemluvil, jen čas od času položil otázku typu: "Víš ty, co je to pravá tma?" Bylo plno prostoru vnímat les a ten toho namluvil dost:-)Hodně pil. Viděla jsem ho střízlivého jen v tom lese a jednou v "normální životní realitě", ale to už bylo krátce před smrtí. Umřel na cirhózu jater...Nebyl napojený na lidi, ten deficit opravdové mezilidské lásky se táhl celým jeho životem.Když mi bylo šest let řekl mi, že jediné co na světě miluje jsou psy.Bylo to pro mne tenkrát hodně bolavé. Milovala jsem ho, ale on se bál další lidské zrady. Alkohol byla dokonalá izolace a "ochrana".
V mámině rodové linii pro změnu řadu generací umíraly maminky a nechávaly po sobě sirotky. I moje maminka prožila část dětství v dětském domově.
Příběh citového deficitu na několikátou. Pro moji výchovu zvolila formu častých a velmi agresivních fyzických trestů, což je svým způsobem smutný příběh až na to, že jsem díky tomu v devíti letech objevila možnost oddělit se od svého těla. Všechno to bití jsem pozorovávala z výšky a vracela se, až když bylo po všem.
Otevřel se mi úplně jiný rozměr života a já si výrazně uvědomovala, že věci na planetě Zemi se mají jinak, než jak se je učíme ve škole.
Abych nemluvila jen o těch temějších stránkách, maminka byla vždy velmi manuálně šikovná a nikdy pro ni nebyl problém cokoli vytvořit.
Předala mi přirozenou radost z tvoření o které se nijak nemluvilo, ale prostě byla přítomna. Dnes už o ní mluvím, jako o nejvhodnější mamince pro mne a mém osobním zenovém Mistru. Dokonalá byla i v tom, že téměř na každou mojí otázku odpovídala slovem "nevím". Díky tomu jsem nebyla ovlivněná žádnými větami typu, takhle to je a nebo není. Na vše jsem si musela přijít sama a hodně brzo jsem se naučila ptát se sama sebe. Nikdo jiný k dispozici ani nebyl. Tohle je třeba záležitost, kterou zcela vědomě dělají domorodé kultury. Nechávají děti,aby si hledaly odpovědi v sobě a nestaly se lidmi závislými na odpovědích a návodech druhých. Důvod odpovědí mojí mámy byly v reálné realitě její osobní bloky a nízké sebevědomí, ale očividně nic není špatně a čas vše osvětlí. Díky svým rodičům jsem moc dobře věděla jak svůj život prožívat nechci.
Postupem času a prostřednictvím básní, které jsem už jako holka psala, přišlo i vědomí toho, že si svůj život mohu tvořit, utvářet, formovat... sama.
Odešla jsem z domova v šestnácti letech a dva roky žila do slova a do písmene na ulici. Zase to může být svým způsobem smutný příběh,
ale já jsem se prostřednictvím té situace naučila používat intuici a bravurně se díky ní orientovat v lidech.
Indiáni některých kmenů odvádějí vybrané děti v noci do džungle, tam je zanechají a aniž by je na to nějak připravili, odejdou.
Dítě má možnost zemřít strachy, nechat se sežrat dravými zvířaty, uštknout hady, nebo najít cestu domů. Projdou-li touto zkouškou je to pro kmen znamení, že se jedná o curandera – člověka obdařeného schopností vidět neviditelné, nahlížet do lidských těl, minulosti i budoucnosti, léčit prostřednictvím bylin...
Prošla jsem něčím obdobným i když v jiných kulisách a návratem domů mi byl návrat k sobě samé. Díky mateřství i partnerství jsem si uvědomila,
že mám tendence opakovat život svých předků a že někde mezi tou tvorbou mého vlastního příběhu a příběhu předků je ještě fáze pochopení , přijetí a očištění se od starých témat.
Nyní se tedy nacházím ve fázi realizace čistě sebe samé. Pět dětí ani rodinný život mi v tom rozhodně nebrání. Naopak. Je pro mne důležité moci zažívat zdravou rodinu, všechny její principy, ale i ohromnou sílu. Je mi příjemné mít komunitu blízkých Bytostí, být její součástí...umět spolupracovat a zároveň se v tom všem neztratit a být sama sebou.
Umění naslouchat je nám ženám přirozené, často na to v uspěchaném světě zapomínáme. Děti nám to však velmi připomínají. Ukazují nám prožívání přítomnosti.
Nejen ty, které už jsou z bříška venku, ale také dávají o sobě vědet, když je žena těhotná...komunikují s námi před početím.
Tím vším se zabýváš a předáváš dál. Kdy a jak jsi přišla na to, že právě téma početí, těhotenství a porodů je tvým posláním?
No teď jsi mi to právě řekla:-) Věnuji se tématům, které zmiňuješ hodně. Přivedla jsem většinu svých dětí na svět doma sama do svých vlastních rukou.
Prožila jsem porody s bolestí i bez ní. Tři z pěti porodů jsem celé prozpívala. Pátý syn Adam se narodil tzv. lotosově (způsob porodu do kterého vůbec nezasahuješ ani stříháním pupeční šňůry). Jsem propagátorkou a lektorkou prenatální komunikace prostřednictvím kresby, což je krásná záležitost.
Intuitivní kresbou nahlížíš do svého vlastního nitra, potažmo vnitřního světa svého dítěte. Mimo jiné můžeš zakreslit i polohy dítěte ve svém těle...
Přesto to nevnímám jako své poslání. Kdykoliv mohu dělat cokoliv jiného:-)
V současné době mne třeba hodně baví prostřednictvím kresby nahlížet do světa rostlin, komunikovat s nimi, nechat se vést...
Nemusíš číst tu kterou knihu, rostlina ti sama poví to, co je právě pro tebe důležité. Mé poslání je aktivace lidského sebe-vědomí.
Pomáhám lidem přecházet z role obětí do rolí tvůrců své vlastní reality. To, co dělám, jsou jen některé z mnoha možných způsobů, jakými to lze realizovat.
Faktem ale je, že pomáhám Bytostem, které chtějí přijít na planetu Zemi realizovat a podporovat téma "sebe vědomý Člověk", v tom, aby ke svému zrození měly odpovídající podmínky. Nejprve je tedy potřeba rodičům ukázat cestu kudy z role "oběti|" do role "tvůrce".
Co by jsi doporučila ženám i mužům pro vědomé početí?
Naslouchat primárně svému srdci. Používat rozum se správnou mírou a ve vhodných situacích. Když se utváří naše tělo, vzniká srdce jako první, teprve potom mozek.Ne obráceně. Zhmotňovat prostřednictvím lásky, lásku. Zní to možná moc růžově, ale procházka růžovou zahradou to v dnešní době a společnosti rozhodně není:-)Jsou lidé, kterým doma běhá "zhmotněný sex". Proč ne. Svobodná volba. Ta moje je jasná.
Když je už žena těhotná, je kolem ní tolik informací, které mnohdy nepřidají na klidu. Máš pro ně "zdravou babskou" radu?
Čerpat ze svých vlastních vnitřních zdrojů, které v sobě máme všichni uložené, namísto honby za zaručenými informacemi a doporučeními. Učit se z toho, co nám ukazuje příroda kolem.Například v celém procesu, který se děje než přichází bouřka až po to "vyvrcholení" bouřku samotnou a následující novou...jinou atmosféru, je uložen princip "porodního procesu". Samozřejmě, nejen v tomto. Těch naprosto totožných principů je v přírodě mnoho.Čerpat i z jiných zdrojů, které jsou součástí našeho života, ale západní škola nás o tom neučí.
Naslouchat sobě, dítěti a potažmo i svému muži. Těhotenství je krásná příležitost naučit se partnersky spolupracovat, respektovat se vzájemně a naplňovat ženskou i mužskou roli. Dítě je absolutně naladěno na harmonii a může udávat správný směr kudy, jakým tempem a jakou dynamikou se životem nejen v těhotenství pohybovat. Žena vytváří zázemí dítěti. Muž vytváří zázemí ženě. Dobře prožité těhotenství může být harmonizací pro celý rodinný a rodový systém.
Jsme v dnešní době velice rychlí a utíkáme vlastně sami sobě. Všechny naše části nemají šanci se sladit a vytvořit jednotnou Bytost.
V určité úrovni Bytí se pohybujeme rychleji a rychleji a mnoho lidí má pocit, že je děti brzdí. Není to tak. Otevírají možnost zpomalit se a uvnitřnit.
Dobře pojaté rodičovství je mimojiné krásnou přípravou na stáří, kdy tempo zpomalíme ať chceme, nebo nechceme.
Pokud plyneme ve vlastním rytmu již před tím, není stáří takovým šokem, jako pro mnohé současníky je. Je velmi podpůrné obklopovat se lidmi s jejichž porodním příběhem, ale i následujícím životem rezonuji a naopak vynechat, nebo proměnit lidi, místa a situace, které mi odčerpávají radost, chuť do života a energii.
O přirozených porodech se konečně mluví bez tabu a otevřeně. Ty máš i přímé zkušenosti.
Jaké informace jsou v této oblasti podle tebe pro nastávájící rodiče důležité?
Uvědomění si faktu, že jsme většinou všichni v naší zemi a této době produkty intervenovaných porodů.
Porodů, kdy ženy odložily svou vlastní sílu a schopnost přivést na svět své dítě a odevzdaly vše do "cizích" rukou. Svěřily životy své i svých dětí do cizích rukou.
Pokud je do přirozeného porodního procesu zasahováno, dochází mimojiné i k přerušení citové vazby mezi ženou a dítětem(ale potažmo i ženou a mužem).
Tento způsob porodu pochází už ze starého Egypta a Říma. Takto přiváděly na svět děti otrokyně. Narušovaný porod a záhy po něm odebrání dítěte.
Důvod? Narušení jinak silného pouta, destabilizace jinak silného lidského jedince, narušení sebevědomí atd...produkce lidských zdrojů-otroků.
Tenhle model můžeme vidět i v období druhé světové války. Koncept citového chladu se tomu říká. Tentokrát už jde ale o porodnice. Záměr? Produkce lidských zdrojů, vojáků, dělníků, úředníků...Kde tenhle model můžeme vidět do třetice? Jsme jeho produktem. Lidské zdroje...
Kdysi jsem vyhledávala nějakou informaci na téma porodnice a objevila jsem význam tohoto slova z pohledu jazyka českého.
Otázka zněla, zda mají lingvisticky něco společného slova porodnice a příroda. Příroda byla popsána jako místo, kde se rodí vše živé. Porodnice, jako místo, kde se rodí lidé...Mezi prožíváním života člověka přirozeným porodním procesem příchodivšího na svět a člověka, kterého "odrodil" porodník (ženský ekvivalent není, je veliký rozdíl. Neříkám, že je něco "dobře", nebo "špatně"...říkám, že je mezi tím veliký rozdíl a každý má možnost si svobodně vybrat kdo je a kdo není.
Vím také o tobě, že všechny vaše děti učíte formou domácího vzdělávání. Co vás k tomu s partnerem vedlo a jak to vypadá? Můžeš nám to přiblížit?
Přivedla nás k tomu zkušenost s přirozeným porodním procesem, který plyne sám bez jakýchkoliv zásahů a také otázka našeho nejstaršího, a tehdy čtyřletého syna, proč musí být ve školce (v té době nejlepší montessori školce v ČR) s nějakejma učitelkama, když chce být s náma? Po té jeho otázce už nám nebránilo vůbec nic v přesunutí do hor, po kterém jsme vlastně po prvním domácím porodu dcery Viktorky prahli. Výdobytky města či lépe řečeno naše víra ve výdobytky města nás držely. Najednou jsme byli volní:-)
Současný školský systém má s přirozeným lidským vzděláváním pramálo společného. Je to vlastně obdoba intervenovaných porodů. Nemáš prostor pro vlastní tempo, rozvíjení a respektování své individuality, ale ani spolupráce či vnímání rozdílnosti mužských a ženských kvalit. Nemáš prostor pro vlastní zkušenost a úhel pohledu. Nemáš možnost říct, že tě to, a to téma prostě nebaví, nezajímá, nejsi připraven se mu věnovat. Možná by to přišlo v jiném čase, možná nikdy. No a co? Školský systém pokračuje ve výrobě robotů a je jedno jestli vyjdeš jako zedník, nebo vysokoškolák(čka). Hrajeme takovou hru na "císařovy nové šaty" všichni se tváříme, že jsme rozumní, ale ve skutečnosti nerozumí nikdo ničemu.
Jen jedeme v rozjetém vlaku určitého životního stylu a mnohdy si ani neuvědomujeme, že nám v tom není dobře, protože jinou realitu ani neznáme.
V součinnosti s všeobecně nízkým sebevědomím a neláskou k sobě si jinou realitu mnozí ani nedovolí prožívat. Co prožívat? Ani pomyslet.
A kdyby náhodou nějaká ta myšlenka, či pocit chtěli přijít, vymývání mozků různými způsoby, kterých je západní společnost plná, funguje perfektně.
Je nesmyslné chtít ve stejném věku po všech dětech stejné výkony a ještě je za ně hodnotit. Je nesmyslné vzdělávat holky a kluky stejným způsobem,
a podle stejných učebnic, protože obě dvě pohlaví mají úplně jiné způsoby "uchopování" světa. Je nesmyslné nerespektovat roční období, počasí...
a fungovat stále stejně od tolika do tolika. Je nesmyslné nerespektovat příchod nového člena do rodiny a potřebu rodiny sžít se a zvolnit tempo.
Nerespektovat smrt v rodině s potřebnou dobou pro zpracování všech témat, která tato událost přináší. Nerespektovat období menstruace u žen učitelek,ale i dospívajících dívek. Nerespektovat aktuální rodinnou situaci. Nerespektovat aktuální rozpoložení konkrétního jedince. Jedeme, jedeme, nezastavujeme.
Během přirozeného vzdělávání jednotlivá témata přicházejí samy a děti si svým vlastním tempem osvojují vlastnosti, které k současnému životu potřebují.
Když jsi mě pozvala na setkání do Opida v Krkonoších, nevěděla jsi, že naše Viky před několika dny zahájila projekt Keltů v Krkonoších…to vše do sebe zapadlo. Není třeba nic plánovat, prostě se to v pravý čas děje.
Co se oficiální stránky týká, tak v České republice existuje díky několika úžasným lidem, možnost domácího vzdělávání a pokud naplníš určité podmínky,
můžeš děti vzdělávat na prvním i druhém stupni. Dvakrát za rok docházíte do své kmenové školy na zkoušky.
Náš Matyáš prošel způsobem domácího vzdělávání všech devět tříd základní školy. On je mimojiné autorem obálek mých knih.
Jednu dělal ve dvanácti, druhou ve čtrnácti letech. Ty knihy jsou v knihkupectvích po celé ČR i SR a jsou i v angličtině na Amazonu.
Píšeš články, knihy...prozradíš, co zrovna chystáš?
Už dlouho připravuji druhý díl knihy Aby porod nebolel - život ve svých rukou , ve které se chci rozdělit o umění pracovat během těhotenství se sebou samou.
Něco na způsob filosoofie, že je poněkud svobodnější umět chytat ryby, než si je zas a znovu kupovat, a být závislý na rybáři:-)
Ono ve skutečnosti nejde "jen" o těhotenství, ale o návrat své vlastní osobní síly...vědomí- sebe. Sebe-vědomé (ne však egoistické) ženy, které mohou přivádět na svět další sebe-vědomé lidi...Lidi kteří, cítí, spolupracují, jsou odvážní, trpěliví, přizpůsobiví, respektující,ohleduplní...vědomí si své sounáležitosti s planetou Zemí a Vesmírem.Ta knížka, stejně tak jako ty ostatní se píše sama a dává si na čas. Nepochybuji o tom, že ví proč.
Knížka, která ještě tento rok pravděpodobně vyjde má název Bosonahé příběhy – putování světem vnitřním a vnějším. Těch světů je v ní ale mnohem víc než dva.Z článků se těším na dokončení rozepsaného tématu Cesta z města, který je o našem přesunu ze srdce Evropy do podle googlu bezvýznamné podkrkonošské vesnice. Nebo o ceremonii s pitím čaje z rostliny zvané Wayusa, kterou jsem ve čtyři hodiny ráno, společně s mým mužem a devítiletou dcerou prožila pod vedením amazonského šamana Augustina. Ten muž a pár lidí kolem něj dělá vše možné pro záchranu amazonského pralesa.
Slovo "šaman" nerada používám, přesnější mi přijde "vědomý Člověk...no prostě ČLOVĚK, který naplňuje význam slova "cella" od kterého je odvozeno.
Cella znamená buňka , - ucelená forma schopná vlastního samostatného rozvoje. My musíme mít prostě vždy nějakou značku kvality.
Když není k dispozici titul, tak alespoň šaman. Jako kdyby nestačilo být Člověk. Kdo jím dnes ve skutečnosti je???
Zmíněná dcera byla z mých dětí první, která si přinesla při svém příchodu na svět mantru, kterou jsem po celou dobu porodu zpívala. Samotnou by mne to nenapadlo:-) V neposlední řadě se raduji z našeho společného rozhovoru o tvých krásných a skutečně léčivých aktivitách( vyzkoušeno na vlastním těle a duši),
který vyjde v prosinci v Pravém domácím časopise:-)

Všechny ty mé činnosti bych ale nemohla realizovat bez mého muže. Nejenom, že bych neměla děti, které mám. Neprožívala bych rodinný život, který prožívám. Nebyly by knížky, které sice píši, ale on je spolu s dalšími v nakladatelství KOŘENY vydává...a konec konců se dnes už i za spolupráce nejstaršího syna, stará o můj počítač:-) Člověk sám sebe realizuje prostřednictvím spolupráce s ostatními lidmi(nejen). To je nádhera!

Jsi aktivní i v aktivitách všeobecně prospěšných. Co ti nejvíce leží na srdci a co by jsi ráda proměnila?
Mohla bych mluvit o oblasti očkování, například o možnosti svobodné volby zda vůbec, případně co,
chci na základě ucelených informací či svého světonázoru do svých dětí "očkovat", která tady u nás na rozdíl od vyspělých evropských zemí, není.
Předávala jsem před pár lety zprávu o rozporu našich zákonů a Mezinárodní úmluvou o lidských právech a biomedicíně v Evropském parlamentu ve Štrasburku.
Mohla bych mluvit o absenci možnosti svobodného vzdělávání, které zde také není oficiálně realizovatelné.
Mohla bych ale také mluvit o nesmyslném placení poplatků za popelnice, kdy neplatíš za jednu popelnici, ale každého člena rodiny, ať třídíš odpad nebo ne.
V našem případě platíme tedy sedmkrát za stejnou popelnici, jakou má soused , který platí jen jednou, protože je sám. Možná to teď vypadá, že zdánlivě mluvím o osobní banalitě, ale kromě absurdity, kterých je současný svět plný, se to také týká absolutní nepodpory rodinného života.Tohle je malý přízemní střípek. Mohla bych mluvit o tom, že nenaplňujeme potenciál Lidských bytostí, ale jsme spíše výkonné stroje, které sami sobě ničí život...
Mohla bych sama sebe úplně zavalit výčtem témat, která bych ráda změnila, ale primárně považuji za nejdůležitější všeobecně prospěšnou aktivitu, mít ráda sama sebe.Pokud má člověk rád sám sebe, promítá se to do osobního života, partnerského vztahu, charakteru dětí... okolního života. Jednotlivé oblasti života jsou úzce propojené. je jedno, ve které konkrétně se člověk pohybuje, ale pokud vynechá sebe, může být sebeaktivnější, až sám sebe dokonale vyčerpá.
Stále jsem v období života, kdy je velmi důležitá moje mateřská role, láska, podpora, opravdová přítomnost. To co mohu udělat pro své děti dnes už nikdy jindy neudělám. Děti nemá člověk celý život. Navždy budu mít dcery a syny, ale vztah maminka-dítě je jen dočasný. Pokud mi něco ještě leží na srdci, což asi opravdu leží, ať už to vyhodnotíme jako "dobré" či "zlé", je mým aktuálním záměrem to srdce očistit,
aby mohlo plně vytvářet a šířit lásku. Láska je veliká hybná síla. Nic víc, nic méně.
Jaké je tvé životní motto?
"Jsem ve (s)míru s Vesmírem."
A na závěr, kde se mohou do konce roku s tebou ženy potkat?
Běžně v Praze na programech či individuálních konzultacích v Maitree či na Kampě. Kromě toho v říjnu v Brně, v listopadu v Rumburku, Opavě a Ostravě,v prosinci v Liberci.

Děkujeme za rozhovor:-) Michaea Meera

Vše o Lucii: https://luciegroverova.sweb.cz/

Její aktuální akce ZDE